Láska je silnější než smrt

Chemií romantické lásky se už řadu let zcela vážně zabývá americká antropoložka Helen Fisher působící jako vedoucí výzkumný pracovník Kinsey Institute při Indiana University. Podle jejích poznatků je zamilovanost tou zcela nejsilnější lidskou touhou, která předčí i tu sexuální a dokonce i samotnou touhu přežít. Pro lásku jsou totiž lidé zcela prokazatelně ochotni obětovat i svůj vlastní život. Přesněji pro nalezení a udržení toho správného partnera. Přístroje ukázaly, že při úvahách o splnění tohoto úkolu se v lidském mozku aktivují centra zodpovědná za ochotu jít i do značně velkého rizika. Úspěch je totiž odměněn větším množstvím dopaminu, než který se uvolní po dávce kvalitního kokainu. Pro upřesnění – dopamin je neurotransmiter pomáhající mozku vytvářet dostatek energie pro fungování těla, ovládá pohyb, stimuluje srdce, reguluje tok informací a emocionální reakce a umožňuje lidem prožívat pocity vášně a potěšení. Lidé s nízkou hladinou dopaminu trpí natolik, že jen těžko hledají důvod, proč ráno vstávat z postele. Je tedy velmi dobré udržovat se ve stavu zamilovaném, protože náš mozek nikdy nepřestane žádat přítomnost vhodného protějšku a pro nás je jednodušší mu vyhovět.

Stará láska nerezaví

Podle zkušeností psychologů však stav romantické zamilovanosti může trvat maximálně dva až tři roky, ale spíše méně. Po té euforie mizí a přichází čas lásku uzákonit, než se vztah zcela rozpadne. Zvláště ženám je tato rada často udílena, protože ty obvykle více chtějí vztah udržet a přinést do něj děti. Je však možné aby byla příroda tak krutá a zatížila nás touhou po něčem, čeho nemůžeme nikdy dosáhnout? Tedy po trvale šťastném monogamním soužití, které je možné jen díky neutuchající vášni a romantické lásce? Není to úplně běžné, ale snad každý zná nějaký pár, který vypadá zamilovaně i po dlouhých letech manželství nebo dokonce si sami troufáme označit náš vlastní dlouholetý vztah za stále velmi šťastný. Nebo se mýlíme?

Pozorování Helen Fisher, která prováděla pomocí magnetické rezonance dosvědčila, že lidé kteří se cítí být zamilováni do svého partnera i po deseti nebo dvaceti letech soužití, skutečně nelžou. Ty části jejich mozků, ve kterých se romantická láska odehrává, zářily při myšlenkách na partnera stejně jasně, jako u párů zamilovaných čerstvě. To je dobrá zpráva pro všechny, kteří by se třeba jinak styděli za to, že mají rádi filmy se Sandrou Bullock. A když pro všechny, tak nejen pro ženy.

I muži mají své sny

Mužská potřeba trvalé lásky je totiž ještě silnější, než ta ženská. Možná je příčinou fakt, že ženy se dokáží citově realizovat i v jiných vztazích, než jen v těch mileneckých nebo si muži uvědomují daleko silněji než přiznávají, že pevná vazba se slečnou správnou podstatně zvyšuje šanci na úspěšnou reprodukci jejich genů. Následná péče páru o potomky pak pokračuje i v další generaci, což zvyšuje jejich šanci na přežití a proto je pro nás důležité udržovat vztah, který se už osvědčil, až do konce života. Popřípadě navázat nový, pokud o partnera z nějakého důvodu přijdeme.

Život ve stabilním páru je pro nás zkrátka přirozenější a tím méně bolestivý než samota nebo příliš časté střídání partnerů. Proto pryč s obavami, dovolte svému mozku využít jeho tisíciletími cizelovaných schopností a zamilujte se. Pokud totiž povstane v lidské bytosti touha tak proto, že existuje reálná šance ji naplnit.

Když v lidské bytosti povstane touha, je tomu tak proto, že existuje reálná šance ji naplnit.

Pokud jsme schopni usnout vedle jiného člověka, aniž bychom se báli, že nás ve spánku zardousí a okrade, pak je to proto, že mu důvěřujeme. Ze stejného důvodu jsme ochotni koupit si společně s ním byt a mít s ním děti. Věříme, že se o nás postará, že nám pomůže, kdykoliv to budeme potřebovat. A jsme ochotní mu to oplácet. Zároveň očekáváme, že on bude důvěřovat nám, že všechno co děláme, děláme s ohledem nejen na své, ale i na jeho potřeby a přání, a že to děláme, jak nejlépe umíme.

Když to ale takto necítíme, máme vážný problém. A to nejen vztahový, ale i životní. Nedůvěra k partnerovi bude zaměstnávat naši mysl natolik, že budeme omezení ve svých kapacitách a těžko se budeme soustředit na ostatní běžné činnosti, které v životě potřebujeme vykonávat. V konečném důsledku budeme žít v pocitu neustálého ohrožení.

Upevňovat a prohlubovat vzájemnou důvěru je tedy nezbytně nutné. A nedá se to zařídit jen neustálým opakování mantry: Prosím tě, věř mi! Natož výslechy taženými dlouho do noci a čekáním na chybu ve výpovědi.

Základním nástrojem soudržnosti lidského společenství, který můžeme s úspěchem použít, je komunikace. Není to ostuda, že námi občas cloumají pochybnosti a i když to vypadá, že ztratíme body, je lepší vyzbrojit se vlastní důvěrou v člověka, kterého milujeme a na choulostivou věc se prostě zeptat.

Je pak pravděpodobnější, že náš partner se ve stejné situaci zachová stejně a se stejnou důvěrou bude odpovídat na naše otázky a stejně upřímným způsobem vyjadřovat svoje pochybnosti a nejistoty, aniž by nás nutně musel ujišťovat o své své nehynoucí lásce, kterou stejně není schopen slíbit ani k tomu hrobu, natož za něj.

To je ta jednodušší část. Tou složitější je vlastní sebedůvěra a sebevědomí, protože pochybnosti o sobě jsou nejhorší. Jsme pro svého partnera dost dobří? Jak zareaguje, až odhalí všechny naše slabosti a chyby? Přijme je nebo půjde dál?

Pokud si ženy jen přikrášlí svoji tvář a muži svoje úspěchy, tak se asi nic hrozného neděje. Takové mírné lhaní všichni chápeme jako snahu toho druhého nás zaujmout a zalíbit se a jako takovou ji přijímáme spíš s potěšením. Ale později už mnoho neskryjeme. Žádnou velkou lež neudržíme před někým, kdo nás denně pozoruje, jak si čistíme zuby nebo že to naopak neděláme pravidelně.

Budování vlastní sebedůvěry stojí na dobrém sebepoznání, připuštění si vlastních chyb a schopností odhalit a ocenít své přednosti. Upevnit ve vztahu důvěru chce tedy nejvíce odvahu přijmout sebe i toho druhého. A trocha pochybností také nikdy není na škodu. Jsou motivací pro to, abychom na sobě pracovali a byli těmi nejlepšími pro ty, kteří jsou těmi nejlepšími pro nás.

ASMR

Autonomous Sensory Meridian Response v překladu Autonomní senzorická meridiánová reakce je víceméně laický název pro soubor mimořádně příjemných až euforických pocitů, které se u senzitivních lidí dostavují zejména po zvukové, ale i zrakové stimulaci. A to se v současnosti děje především prostřednictvím nejrozmanitějších kanálů youtube. To jsou ta videa ve kterých lidé, a velmi často ženy, šeptají, mlaskají, šmátrají po různých věcech i jiných lidech, ve kterých jeden druhému lepí na svetr kousky barevné pásky, dělá bábovičky z růžového písku na nahých zádech nebo češe auru smetákem, kde si hrají na doktory, na kadeřníky nebo na celníky a to vše před velmi kvalitním mikrofonem ve snaze vyloudit zvuky a navodit atmosféru, které mají potenciál téměř zcela vypnout proces myšlení a přivést tím diváka do stavu naprostého blaha. Videa jsou stresovanou západní populací velmi sledovaná, což umožnilo některým jejich tvůrcům dosáhnout v pochopení toho, jak udělat lidem dobře bez nutnosti osobního kontaktu a prakticky zadarmo, opravdového mistrovství a právem se jim za to v komentářích dostává mnoho uznání a vděku.

Sliz

Hmota na bázi disperzního lepidla a původně hračka určená pro děti, které okamžitě pochopily její relaxační potenciál a díky kterým se stala hitem, jenž dobyl i svět dospělých. Vtip spočívá v tom, že práce s ní vyžaduje poměrně dost soustředění, pokud uživatel nechce, aby se mu v rukou začala roztékat a vyvolávat v něm naprostou paniku tím, jak je v několika málo okamžicích nalepená úplně všude. A nutnost soustředění opět nutí člověka vypnout, čímž samospádem započne relaxace. Na internetu je k dispozici řada návodů, jak si základní relaxační hmotu vyrobit v domácích podmínkách a nespočet nápadů, především od dívek, jak změnit její konzistenci, strukturu, barvu i vůni, aby její patlání bylo stále zajímavé a uspokojivé pro všechny smysly, vyjma chuti samozřejmě. Do slizu se tak mohou přidávat různé krémy a šampony, rostlinné škroby, polystyrenové kuličky, bobtnavé náplně z dětských plenek, kousky čehokoliv co se lákavě třpytí, nebo co se dá na dno a vyplave na povrch až druhý den. Tužší slizy jsou vhodné k uvolněnému hňácání nebo naopak nervóznímu trhání například během sledování oblíbeného televizního pořadu. S těmi vláčnějšími pak jejich uživatelky předvádějí divoké triky, plné natahování, roztahování, pohazování, opětovného skládání a smotávání, doprovázeného něžným praskáním bublinek nasbíraného vzduchu. Člověk si snadno zvykne a bude se těšit na svůj “slime time”. A nepřipadat si přitom ani trochu dětinsky.

Furry

Furry fandom je společenstvo lidí, kteří se rádi předvádějí v kostýmech zvaných fursuit, představujících nejrůznější zvířata. Ačkoliv problém s lidmi, kteří se převlékají za zvířata, se táhne nejméně od paleolitu, v novodobých dějinách je jeho znovuobjevení připisováno Stevemu Gallaccimu, který začal v osmdesátkách vydávat svoji komiksovou sci-fi sérii s názvem Albedo Anthropomorphics. Dnešní furíci ale často nemají ponětí o existenci tohoto autora a jeho díle, proto lze předpokládat, že sebevyjádření pomocí zvířecích archetypů je univerzálně srozumitelné napříč časem i kulturami. A nejde přitom jen o anonymitu, kterou maska poskytuje. Fursuiteři obvykle tráví dlouhé hodiny její vlastnoruční výrobou, což patří k věci, a většinou nepředstavuje skutečného živočicha. Častěji jen používají zvířecí znaky ke stvoření nové bytosti tak, aby co nejlépe vystihovala jejich vlastní osobnost a způsob, jakým se vnitřně sami vnímají. Tvář fursuitu zvaného protogen je dokonce tvořena pouze tmavou plochou s led diodami zobrazujícími aktuální emoce jako kontrast a rozpor vrozené animality a humanity, ke které jsme vychováváni. Ve společnosti, kde se soukromí stává luxusem, kde každý osobní projev může být zaznamenán, zveřejněn a podroben široké kritice a kde zároveň lidé často marně hledají skutečné porozumění, může být volný pohyb veřejným prostorem v takové masce něčím, co člověku ušetří hodiny strávené na psychoterapii.

Ať děláme ve svém volném čase cokoliv a ať je to sebevětší bláznivina, přinášíme tím do společného prostoru radost a klid. A toho nikdy nebude příliš.

Dítě ve vlaku

Pokud si koupíte místenku ve vlaku Českých drah, učiňte tak přes e-shop, protože je to zdarma. Ne, že byste si vůbec nesedli, ale výběr konkrétního místa je jenom jako, ne doopravdy. Pokud jste chtěli vagón s wifi a dostali jste kupé, není to ještě takové neštěstí. Odtud dítě alespoň neuteče. A na co wifi, když je vagón plný babiček, co mají na cestu do lázní 75% slevu na jízdném, dobrou náladu a v chlebníku sušenky a řízek. Také jsem měla takového blonďatého andílka, říká babička a s něžným úsměvem pozoruje, jak andílek tříská tabletem o stoleček a prská na okno rozžužlanou sušenku, celý šťastný z tolika hřejivé pozornosti. V každém vlaku se najde dostatek babiček a dědečků, kteří mají vedle sebe volné místo a uvítají vaši milou společnost, takže tříhodinovou cestu lze zvládnout celkem snadno, pokud neočekáváte, že dítě bude spát. Nebude.

Dítě na koupališti

Jiný kraj, jiný mrav – to je zlatá rada pro každého cestovatele. Na našem maloměstském koupališti, které je mimochodem třikrát větší než průměrné velkoměstské, vládne komunitismus a směnný obchod. To znamená, že přinesené hračky patří všem a pokud některé z dětí přece jen svoji oblíbenost urputně drží, lze ji získat výměnou. Už dítě staré rok a něco tento princip rychle pochopí a má tendenci jej uplatnit v každém podobně vypadajícím prostředí. Tedy všude tam kde jsou děti a hračky. Není proto nutné vláčet sebou další zavazadlo napěchované hračkami v hodnotě tří tisíc korun, což se hodí zvláště cestujete-li hromadnou dopravou. Stačí vám jeden nebo dva atraktivní kousky. Pokud to někde nefunguje, budou všichni platící návštěvníci koupaliště vědět, jak umí malý Hanák řvát, když mu jakýsi velkoměstský smrad odmítne půjčit traktor. Není však nutné ještě koupaliště opouštět. Stačí tvářit se klidně a vyrovnaně a z pozice morálně nadřazenějšího rodiče směnné pravidlo vybrané oběti vnutit.

Dítě v kempu

Při dovolené v českém kempu si za směšný poplatek vyzkoušíte, jaké to je žít s dětmi v uprchlickém táboře. Otcové se tváří poraženě, matky se snaží to nějak zorganizovat a děti jsou fuč. Jedním slovem paráda. V krizové situaci, a první dovolená s dětmi v kempu jednoznačně je krizová situace, není úplně výhodné uplatňovat demokratické principy, protože jsou příliš zdlouhavé a nikdo nechce strávit víkend nekonečným dohadováním se o tom, jestli dítě musí mít ponožky a klobouček, jestli vezmeme na výlet kočárek nebo krosnu a kdo si dá pivo a kdo Birella. Daleko praktičtější je demokraticky zvolený el presidente, o jehož rozkazech se nediskutuje, naopak se okamžitě plní.

Je také dobré vědět, co se všechno dá nacpat do auta, když je otec rodiny kvalitně motivovaný. Tedy do Felicie typu hatchback se vejde: velký rodinný stan s předsíní, stoleček a dvě židličky, přenosná lednička, tři spacáky, hnízdo pro miminko, dva kočárky a dvě děti v autosedačkách. Pokud máte větší auto, než Felicii a chcete si vzít svoji matraci z latexu, trvejte na ní, vejde se tam!

Děti naštěstí nepotřebují putovat od jedné úžasné atrakce ke druhé a plnit každý den speciálními zážitky. Chtějí jen poznávat svět takový jaký je, mít v něm dost místa, kde můžou hrát své hry a někoho střízlivého, kdo na ně dá zatím pozor.

Nejvíce trendy řešení současnosti se označuje “Bezplenková komunikační metoda” a ačkoliv ji úspěšně odpraktikovalo už nemalé množství českých matek, stále na běžnou populaci působí jako šílená alternativa z pravěku, která do moderní společnosti nepatří a která způsobuje dětem i kolemjdoucím nenapravitelná traumata.

Přemýšlivějším se pak může jevit jako příliš náročná nebo se příliš náročnou stane při prvních pokusech o ni. Ve skutečnosti to není těžší, než vydělat si na balíky jednorázových plen a čelit všem důsledkům, které jejich používání přináší. Včetně výčitek svědomí z podílu na budoucí ekologické katastrofě.

Aby se to dalo nějak zvládnout a aby za to vynaložené úsilí stálo, není žádoucí se komfortu jednorázových plen úplně vzdávat. Určitě ne hned během šestinedělí, kdy je pro maminku důležitější odpočinek a srovnání se s nově nastalou rodinnou situací. Začít s BMK může ale hned například vkládáním látkové plenky do té jednorázové během dne. Tak má možnost pozorovat, kdy se miminko obvykle vyprazdňuje. Nejspíš rychle zjistí, že stolička odchází především během krmení nebo krátce po něm a čůrání zase s lehce delším časovým odstupem po krmení, vzhledem k velkému objemu přijaté tekutiny. Může si také všimnout, že miminko vždy nějakým způsobem reaguje když cokoliv cítí a vyprazdňování z toho samozřejmě nevyjímaje. Pokud je miminko zdravé, tak kakání probíhá velmi snadno a miminko se při něm třeba jen na chvilku zastaví v tom, co zrovna dělá. Přestane sát, zakouká se atp. Na čůrání naopak může reagovat mnohem intenzivněji, protože svěrače jsou vždy v poloze zavřeno a k jejich uvolnění je potřeba trochu spolupráce. Dítě tak může být chvilku neklidné, může se dožadovat kontaktu, kojení, dudlíku nebo zkrátka jen začne plakat, čímž potřebného uvolnění také dosáhne. Často jsou rodiče zmatení, když drobek začne řvát deset minut po té, co úspěšně odpadl při kojení a příčinou je právě malá potřeba. Jakmile rodič přiběhne a zvedne dítě z postýlky dojde pod vlivem přílivu blaha k uvolnění svěračů a s uspáváním se může začít nanovo.

A tady se z bezplenkové metody stává také a především metoda komunikační, kterou se zdaleka nerozumí to, že dítě své matce zřetelně oznámí, že se mu chce ještě dříve, než se to stane. To se v každém případě začne obvykle dít až od roku a půl věku. Do té doby je dobré vědět, co nás na cestě k tomuto cíli čeká a jak si ji můžeme zpříjemnit.

Pro doplnění, pokud by někdo stejně jako já nevěděl, pak senzorické aktivity jsou takové, při kterých dítě něco dělá (aktivita) a zapojuje přitom svoje smysly (senzoring). Nejsem si sice úplně jistá, které aktivity by se daly nazvat nesenzorickými, snad kromě spánku, nicméně jde pravděpodobně o zdůraznění potřeby dětí zapojovat co nejvíce smyslů k jejich správnému psychomotorickému vývoji.

Zahradničení

Že je pobyt v přírodě dětem prospěšný ve všech ohledech je asi jasné každému, kdo nevyrůstal na ropné plošině. Ovšem snažit se na zahradě odvést nějakou smysluplnou práci ve společnosti batolete není už tak dobrý nápad, pokud vaše zahrada není velká jako obývák s přepečlivě udržovaným trávníkem bez klíšťat, rezatých mravenců, kopřiv, trnitých, jedovatých a jinak nepříjemných rostlin, živočichů a jejich exkrementů. To je pak pro matku i dítě příjemnější procházka v parku, o který se pečlivě stará někdo jiný.

Malování vodou

Na zeleném recyklovaném papíru vytváří voda dobře viditelné tmavé skvrny a tohoto efektu lze využít pro batolecí senzorickou zábavu. Pomocí houbičky nebo štětce může dítě činit své první výtvarné pokusy. U nás se však tento druh papíru dá běžně pořídit jen nařezaný na příliš malé čtverce, než aby moje batole pochopilo, co jsem jeho namočením sledovala, takže tuto aktivitu si mohu škrtnout.

Mouka a olej

Mouku a kvalitní rostlinný olej smícháme dohromady a vzniklou směs předáme dítěti na hraní. Tak tohle asi taky napadne každou, která má v kredenci mouku a občas ji na něco použije. I spousta jiných kuchyňských surovin a ingrediencí se dá využít k rozvoji dětských senzorů, pokud paní domácího rozpočtu není zbytečně šetřivá a nevadí jí nějaký ten úklid navíc. Přesněji řečeno – hodně úklidu navíc. To se sice dá vyřešit přesunem dítěte na zahradu, ovšem k tomu účelu už bylo vymyšleno pískoviště.

Magnety

Magnetické obrázky či větší hrací magnety pro děti obalené v plastu umístěné na ledničce nebo na deskovém radiátoru jsou vděčným zastavením na každodenní obchůzce mého batolete po bytě a většinou už patří k běžné výbavě všech moderních domácností s dětmi i bez. Nic kvůli čemu by bylo třeba točit videa nebo se na ně dívat.

Koš se sítí

Aktivita spočívá v použití prádelního koše plastového či proutěného, jehož horní částí propleteme provázek tak, aby vznikla síť, kterou dítě musí prostrčit ručičku, pokud chce získat předměty uvnitř. Docela zajímavý nápad, nicméně zjistila jsem, že aby hra byla skutečně podnětná, musí být síť podstatně hustší, než ve videu. Vtip pochopitelně spočívá v tom, že dítě překážku v podobě provázkové sítě příliš nevnímá a snaží se pochopit, proč je najednou obtížnější vyndat své oblíbené hračky nebo nové, lákavě vypadající předměty. Vyšším levelem této aktivity je, pokud hračky nejdou vyndat vůbec. Pak se z ní stane opravdu skvělá zábava, k jejímuž sledování doporučuji pohodlné křeslo a dobrou kávu.

Noviny na podlaze

Tuto aktivitu jsem původně ani neměla v plánu zkoušet. Na novinách rozložených po podlaze jsem neviděla nic tak zajímavého, navíc od té doby co nám zavedli internet, je u nás největším kusem papíru leták z Lidlu. Ovšem věci běží i po jiných lajnách a protože se s manželem lehce rozcházíme v politických názorech, přivezl mi právě z cest ty největší a nejvlivnější německé noviny s obsáhlým článkem o paní Merkel. Můj chlapeček zářil štěstím, když po čtyřech přebíhal znovu a znovu tu šustivou barevnou krásu, trhal kancléřku na kusy a děsil jimi kočku. Když jsem pak noviny uklidila do velkého mikrotenového pytle, už s nimi sice taková legrace nebyla, ale zase nekontaminovaly batole tiskařskou barvou. To je bohužel velká slabina této aktivity a proto ji už provozovat nebudeme.

Hra na pošťáka

Do papírové krabičky se vyřízneme otvor, kterým lze vhazovat například hrací karty, hospodské podtácky nebo věrnostní karty z plastu. Opět i zde bych ale doporučila vyříznout otvor nikoliv ve velikosti plochy karet, čili velkou díru jako ve videu, ale jejich délky, aby připomínaly právě poštovní schránku. Děti v určitém věku totiž naprosto fascinuje, když něco někam téměř přesně pasuje a oni to tam mohou strkat. V žádném případě nechci, aby to vyznělo nějak vulgárně, ale faktem je, že tato činnost velmi bavila mého staršího syna, zatímco u holčiček jsem s ní zdaleka takový úspěch neměla.

Jedlé prstové barvy

Bílý jogurt obarvíme potravinářskými barvami, čímž získáme kreativní techniku a svačinu v jednom. Platí však totéž, co pro hru s moukou a olejem, přičemž velkoryse pominu fakt, že tyto barvy prakticky nebarví.

Hora z polštářů

Vezmeme alespoň pět naducaných polštářů velikosti padesát na padesát, vyskládáme je na hromadu a necháme batole aby po nich šplhalo.

Místo polštářů které nevlastním, jsem použila jiné lůžkoviny a navršila je na hromadu, do které sebou malý skutečně nadšeně plácl. Jak je ale zvyklý, očekával moji spoluúčast při válení se v textilu a mně přišlo nepohodlné dělat to na zemi. Zůstanu tedy u své varianty hromadění se v našem rodinném multifunkčním hnízdě, mezi všemi těmi dekami, polštáři, plyšáky, oblečením, které jsem ještě neuklidila, staršími sourozenci, kteří si přišli pokecat a kočkou, která se zase vetřela, když jsem nedávala pozor a brzy ji někdo zalehne.

Duhové ovesné vločky

Asi tak tři balení ovesných vloček obarvíme různými potravinářskými barvami a nasypeme do obdélníkové plastové nádoby tak, aby tvořily barevné řádky. Dítěti pak podáme nějaký bezpečný nástroj, kterým je může míchat dohromady a vytvářet tak barevný šum stimulující jeho neurální síť. Což mu hrubým odhadem zabere pár minut. Nejvýše tři. A to je docela málo, takže pokud nechceme jít dítěti špatným příkladem a plýtvat potravinami, pak asi nezbývá, než vločky po každém použití přebrat.

Ale dost ironie. Jakési poučení jsem z videa přece jen vytěžila. Senzorická aktivita je každá, která dítě baví. Není přitom nutné složitě vymýšlet činnosti, které odpovídají nejnovějším poznatkům dětských psychologů nebo být frustrovaná z toho, že při vší té práci nestíhám držet krok s moderní vědou. Vždy stačilo a stále stačí oprášit v sobě smysl pro hru, který mají vrozený všichni savci. Hra je jediná činnost, při které se člověk učí, pociťuje vzrušení a relaxuje zároveň a proto je důležitá v každém věku, nejen v tom batolecím.

Odborníci v oboru psychiatrie a psychologie pracují s několika faktory, které stojí za rozvojem negativního pohledu na své vlastní tělo. Tím prvotním je samotné ženství. Ačkoliv PPP se objevují i v mužské populaci, mužských pacientů jsou pouhá 4%. Převážnou část tvoří ženy, u nichž nejčastěji propukají obtíže ve věku 12 až 20 let, tedy v kritickém období nástupu a průběhu puberty. Není bez zajímavosti, že první menstruace se u jinak zdravých dívek objevuje nejdříve po dosažení váhy asi 42 kg, která je limitní pro případné úspěšné těhotenství, což je průměrně právě ve věku 12ti let.

Dalším často zmiňovaným faktorem je vyšší sociální a ekonomické postavení postižených dívek a žen. Ačkoliv v posledních letech nejsou tyto socioekonomické rozdíly mezi pacientkami tak patrné, jsou počátky psychických obtíží stále spojovány s vysokými ambicemi a intenzivní snahou uspět až vyniknout. V očích veřejnosti je tak mentální anorexie a bulimie “nemocí bílých princezen”.

Nejedná se však o nemoc novodobou a tedy civilizační, protože je popisována už v minulosti, i když nepřímo. Za anorektičky lze podle dnešních psychiatrických kritérií považovat například mnohé ženy z řad řádových sester, které svou život ohrožující askezi vystavovaly na odiv jako projev oddanosti Bohu a víře a zároveň své morální nadřazenosti. Titul první anorektičky si však vysloužila až císařovna Sisi, Alžběta Habsburská-Wittelsbachová, manželka Františka Josefa I. Je tato diagnóza vůči ní ale skutečně spravedlivá? Už ve své době byla známá tím, jak velmi si zakládala na své kráse a nemůžeme se jí příliš divit, když na ni byly upřeny oči celé Evropy. Středobodem ženské atraktivity byl tehdy nápadně úzký pas a ten se nedal vykouzlit pouze použitím drahé sněrovačky. Aby si při své výšce 172 cm udržela váhu mezi 43 a 48 kilogramy, musela pečlivě kontrolovat svůj kalorický příjem i výdej. Ale zdá se, že nejednala pouze impulzivně, ale své fyzické i duševní zdraví se snažila chránit. Pila mléko, ovocné, zeleninové a dokonce masové šťávy, věnovala se sportu a cestování, psala básně. Nelze také opomíjet, že role císařovny největší říše Evropy byla pro ni psychicky mimořádně náročná a tedy její deprese, migrény, náhlé slabosti, otoky a jiné neduhy nelze připisovat pouze její nebývale přísné životosprávě.

Mentální anorexie je duševní poruchou zvláště nebezpečnou proto, že má potenciál způsobit závažné a trvalé poškození zdraví až smrt, ale císařovna Sisi zemřela ve svých 61 letech rukou italského anarchisty při poměrně dobrém zdraví a podle její společnice hraběnky Irmy Sztáray stále nevýslovně krásná a majestátní. Z celoživotní přemíry sportu sice trpěla bolestmi pohybového aparátu, ty jsou však pro tento věk zcela běžné i dnes. A dokonce ještě dva dny před smrtí se konalo její “velké mytí vlasů”, které byly její největší pýchou a údajně dosahovaly až ke kolenům i v čase její smrti, což také nenasvědčuje dlouhodobě neléčené mentální anorexii, která se projevuje celkovým chátráním těla.

Císařovna Sisi byla celebritou. Byla idolem mnoha svých současnic, chtěla dobře prezentovat svůj významný rod a dvůr a zůstat věčně mladou pro budoucí generace. A to se jí bezesporu podařilo. Platila za to vysokou cenu, ale byla to její svobodná volba. Lidé při své snaze něčeho dosáhnout dělají chyby, usilují příliš a mohou ublížit sobě i druhým nebo jim jen připadat jako blázni, ale ne vždy se proto musí přímo jednat o duševní poruchu. Touha zazářit a odvaha pro to něco udělat je ženám stejně vlastní, jako mužům a není pochyb o tom, že i ženy jsou ochotné zajít až na samotnou hranici života a smrti, aby věděly, kde se nachází.

Osobně se dokonce domnívám, že řada výchovných a psychických problémů starších dětí může mít své kořeny právě v kojeneckém období, kdy se z důvodu používání jednorázových plen ztratila nutnost reagovat na tělesné pochody související s vylučováním. Pocity a projevy kojenců se však nezměnily a rodiče na ně tím pádem nutně reagují špatným způsobem, což postupně k vede ke vzájemnému zmatení a vzniku chronického stresu.

Pokud se tedy maminka během šestinedělí rozhodla, že zabojuje, je čas pořídit hrneček určený pro BMK, popřípadě jinou nádobku, která splňuje požadavky pro využití k tomuto účelu. Ideálním materiálem je plast, okraj by měl být široký a oblý a celá nádobka by měla být spíš vyšší a užší. Některé nádoby určené ke šlehání jsou naprosto dostačující a jejich cena je zanedbatelná i pro napjatější domácí rozpočet.

Zpočátku není nutné miminko svlékat a strkat pod něj hrneček pokaždé, když zakňourá. Valná většina vyprazdňování proběhne během krmení nebo bezprostředně po něm, takže stačí si najít výhodnou polohu pro krmení na hrnečku. Obvykle si hrneček maminka umístí mezi nohy a dítě pak může držet klasicky v náručí, aniž by docházelo k nějaké extrémní ztrátě pohodlí. Aby se předešlo nervozitě z převržení hrnečku, což se nevyhnutelně sem tam přihodí, může se do něj vložit toaletní papír, který tekutý obsah nasaje.

Zásadní je pak volba dětského oblečení. Vysoukat miminko pokaždé ze zavinovačky, dupaček a plenky se nikomu nebude chtít, takže je třeba tento proces zásadně zjednodušit. Prvních pár měsíců, kdy se miminko pohybuje jen minimálně, je asi nejvýhodnější zabalení do jednoduché deky. Ideální je vlněná merino pletenina, která je pružná, takže se miminko dá pevně, ale příjemně zavinout. Vlna zajišťuje teplotní komfort téměř v každém ročním období, snad kromě tropických veder a pokud je ošetřená lanolinem, není až tak nasákavá, takže není nutné ji dlouze sušit a pokud už navlhne, stačí ji lehce vyfoukat fénem. Stejnou službu udělá například i deka z fleecu, v ní se ale těžko udržuje optimální teplotu dítěte, takže ji lze s úspěchem využít spíše njako náhradní, pokud je třeba vlněnou přikrývku vyprat.

Bodýčka se dají použít nezapnutá, ale jakmile dítě začne lézt, už jsou vhodnější klasická trička. Dupačky se budou hodit jen k jednorázovým plenám, například mimo domov. Nejrychleji se dají sundat klasické kalhotky na gumu nebo punčocháče. Na doma jsou také oblíbené návleky na celé nožičky doplněné ponožkami. Pak není nutné měnit punčocháčky pokaždé, když plenka trochu prosákne.

Při BMK lze používat i jednorázové plenky s trochou zručnosti a zvyku. Odepnutí pouze jedné strany stačí k tomu, aby se mohl pod miminko přistrčit hrneček. Znovu ji zapnout, aniž by bylo nutné miminko pokládat, také jde. Pokud však budete využívat látkové plenky, jsou příjemnější odklápěcí kalhotky určené speciálně pro BMK. Určitě je užitečné vyzkoušet co nejvíce variant a nebát se vyzkoušet vlastní nápady.

Úspěch BMK závisí na mnoha maličkostech a drobných úkonech, které pro maminku tvoří celý její pracovní den. Každý knoflíček, který nejde snadno zapnout, může přinést nechuť vyvíjet takové úsilí. Metoda jako taková není obtížná, obtížnou ji mohou udělat okolnosti a proto je potřebné s nimi kreativně pracovat.

Zvíře v bytě vždy představuje zátěž navíc. Často téměř takovou, jako další dítě. Ale zatímco své děti milujeme, k jejich mazlíčkům můžeme časem cítit i odpor. A to proto, že většinou nepoužívají náš splachovací záchod, páchnou, dělají hluk, všude nechávají chlupy a neustále se dožadují jídla, pokud si jej zrovna neberou sami. To vše musíme při výběru zohlednit, ale nejdůležitějším kritériem je povaha dítěte, protože každé od zvířátka očekává něco trochu jiného.

Morčata

Tito exotičtí hlodavci jsou například velmi vhodným mazlíčkem pro děti, které se chtějí skutečně hlavně mazlit. Morče vydrží sedět dítěti na klíně po celou dobu, co sleduje videa na youtube, nechá se hladit a hřeje. Ačkoliv volně žijící morčata jsou výkonní skokani, v domácnosti tenhle kousek nejspíš nikdy nepředvedou. I proto, že z nedostatku pohybu bývají poněkud obézní, což jim ovšem přidává na roztomilosti. Pokud dostanou možnost, ráda se proběhnou, nikam daleko však neutečou a nevejdou se ani do žádných mezer a škvír, odkud by bylo pracné je následně vyjmout. Nevýhodou může být jejich silná potřeba života v páru, kterou je vhodnější respektovat a tím pádem vyšší nároky na velikost ubikace. Většina dětských pokojů nemůže poskytnout dost prostoru k tomu, aby morčata mohla vykonávat svoji potřebu každé na své místo a tak se z jejich klece či krabice stává spíše malé hnojiště, pokud se nečistí nejméně dvakrát týdně. Díky tomu však mohou dělat společnost jeden druhému a nejsou tak náročná na pozornost člověka. Morčata umí být na rozdíl od jiných hlodavců také velmi hlučná. Líbí se nám, když hlasitě hvízdají aby přivítala nově příchozího, pokud však tímto způsobem řeší své spory uprostřed noci, může rychle dojít ke vzniku výše zmíněného odporu.

Potkani

Pro děti, které jsou aktivní a mají rády vypečené hry je ideálním společníkem laboratorní potkan. Tahle zvířátka jsou velmi inteligentní a pokud zrovna nespí, nevydrží chvíli v klidu. Jsou to zdatní šplhavci, proto nepotřebují rozlehlé ubikace vystlané hoblinami, ve kterých by se celodenně povalovali, jako to umí morčata, ale spíše vysoké užší klece, které jsou méně náročné na údržbu. I když jsou stále převážně nočními tvory, jsou natolik domestikovaní, že se dokáží částečně přizpůsobit režimu svého člověka. Dobu po kterou je dítě ve škole stráví spaním a na první část noci je pak vhodné umožnit jim nějakou samostatnou zábavu. Bohužel jsou dost chytří i na to, aby překonali běžné uzávěry klecí, ale ani oni obvykle nemají tendenci byt opustit a začít nový život někde úplně jinde, daleko od nás. I když se dostanou ven ze své ubikace, vrátí se do jejího bezpečí, jakmile dostanou hlad nebo zjistí, že si venku nemají s kým hrát. Jejich největší nevýhodou je nejspíše zápach. Samičky jsou v tomhle směru lepší volbou, bývají také trochu aktivnější a vynalézavější. Samečci se dají zase snáz ochočit, dokážou však “provonět” téměř celý byt.

Králíci

Nejvíce sypmpatií si u dětí stále drží roztomilí zakrslí králíci, jejich domácí chov je však poměrně náročný. Jsou aktivní, hraví a mají rádi společnost podobně jako potkani, ale zároveň jsou limitováni horizontálním pohybem jako morčata. Na rozdíl od nich však skáčou velmi rádi a můžou překvapit svého chovatele tím, jak vysoko se dokážou dostat. Králíci nemají rádi pod sebou mokro, takže se naučí používat i záchůdek, pokud je jim to umožněno. Bobky ovšem trousí bez zábran kudy chodí, jako většina býložravců. Díky své citlivosti jsou náchylní k nejrůznějším nemocem, kterým v plném rozsahu nedokáže zabránit ani očkování. Nemoc a následný úhyn proto může být traumatizujícím zážitkem pro rodinu, která nemá s chovem zvířat obsáhlejší zkušenost a je třeba s tím počítat.

Přes všechny nepříjemnosti, které chov zvířat v bytě způsobuje, mívá jejich společné soužití s dětmi až terapeutické účinky. Nejen že jsou jim společníky, kteří je nikdy nekritizují a vždy mají radost z jejich pozornosti, ale jsou to také ti slabší a závislí a tím děti učí odpovědnosti, soucitu a uvědomění si svého vlastního života v kontextu s životy druhých.

V BMK se jako první, co dítě začneme cíleně učit, používá tzv. čůrací zvuk. Je možné použít cokoliv celosvětově srozumitelného, například citoslovce tssss, napodobující zvuk tekoucí vody nebo začít rovnou s výukou jazyka a používat od začátku to slovo, kterým plánujete močení nazývat, až se dítě začne učit mluvit. Vyzkoušela jsem oboje a oboje funguje stejně dobře. Respektive dítěti je to jedno. Čůrací zvuk nemá smysl používat během krmení, kdy pod miminko dáváme hrneček. S tím začneme až v době, kdy dítě už vydrží nějakou dobu vzhůru a čůrá i mimo čas krmení. Pokud dítě odložíme do postýlky a odejdeme z místnosti, těžko si všimneme změny v chování, kterou signalizuje změnu v jeho pocitech. Alespoň zpočátku je tedy výhodnější mít dítě uvázané v šátku na těle. Jeho přirozený instinkt ho nutí dát matce najevo, že ji hodlá počůrat tím, že se začne vrtět. Je to stejný pocit, jako když je dítě v děloze a je tedy téměř nemožné ho ignorovat. V této chvíli je čas dítě uchopit do polohy tzv. klubíčka, to znamená celou délkou jeho zad opřít o svoje břicho a rukama jej držet pod pokrčenými kolínky nad hrnečkem nebo umyvadlem. Samozřejmě teď použijeme čůrací zvuk a vyčkáme, až se dítě uvolní, což může chvíli trvat. Je důležité aby se dítě v této poloze cítilo bezpečně a pohodlně, jinak bude klást odpor, který nijak nesouvisí s nechutí se vyčůrat. Nad umyvadlem můžeme využít i skutečného zvuku tekoucí vody, který pomůže k uvolnění svěračů nejen dětem, ale i dospělým. Už měsíční miminko začíná aktivně spolupracovat, takže není důvod čekat, až bude starší. Pokud se celá akce vydaří alespoň třikrát, lze náhodu v klidu vyloučit a začít BKM rozvíjet až k úplné vyprazdňovací samostatnosti dítěte.

Řada matek podlehne svým ambicím, začne měřit a hodnotit svoji úspěšnost v zachytávání exkrementů a propadat frustraci nebo ubíjející snaze svůj výkon zlepšit. Faktem ale je, že míra úspěšnosti v této disciplíně byla daná už před narozením dítěte celkovými dispozicemi matky a i když je vždy užitečné chopit se příležitosti k sebezdokonalení, to nebude v tomto případě nijak závratné. Stoprocentní nejsou ani matky z kmene Himba vychované na udusané hlíně a každá západní nepoužitá jednorázovka se počítá do mínusu ekologické stopy.

Jsou ovšem věci, které mohou pomoct. Tou první je paradoxně stres, který je stejně jako oheň dobrý zaměstnanec, ale zlý šéf. Pokud má dítě jednorázovku, motivace matky bude malá. Dítě bez plíny na vlněném koberci ji ovšem dokáže vybičovat k nevídanému výkonu, ačkoliv tak vysokou míru pozornosti neudrží moc dlouho. Zlatá střední cesta látkových plen tak může přinést ty nejlepší výsledky. Později je ale třeba dítěti dopřát i konkrétní zkušenost bez kalhotek, aby zjistilo, že je lepší doběhnout si k nočníčku, než si načůrat do misky s křupkami.

Druhá věc je tzv. časování. Odhadnout frekvenci močení dítěte není tak složité, jak se to neznalému možná může jevit. Není potřeba počítat minuty, víceméně se stačí spolehnout na svůj pocit, že asi už … a zkusit dát dítě vyčůrat. Plně kojené dítě čůrá tak často, že se trefíte skoro vždy a starší zase už dokáže nějakou dobu vydržet, takže ze sebe zase téměř vždy dokáže něco vymáčknout. Zvlášť při pobytu mimo domov je časování praktičtější už proto, že je matka většinou víc rozptýlená vnějšími vjemy, než doma.

Třetím významným faktorem úspěšnosti BKM je fyzická kondice dítěte. Pokud dítě nemá dost pohybové aktivity, bude mít větší potíže s inkontinencí stejně, jako kterákoli jiná oslabená osoba. U batolete sice o inkontinenci nemluvíme, ale lepší držení těla znamená i lepší držení svěračů. Dětem, které ještě nelezou, prospívá nošení v šátku nebo nosítku kromě jiného i v budování fyzičky, protože spíše než o pasivní sezení, jde o aktivní práci svalů jezdce v koňském sedle.

Ani starší batole si ještě není schopné samo uvědomit své potřeby a tak dominantním komunikačním prostředkem mezi ním a jeho matkou je stále řeč těla i přesto, že si dokáže asertivním opakováním vynutit nákup dalšího Kinder vejce. Když si člověk promítne v hlavě své vlastní pocity při plném močovém měchýři, snadno může tytéž pocity odezírat z řeči těla dítěte, které je navíc nijak neskrývá. Další dovednost kterou běžně používáme a stačí ji jen aplikovat.

V tomto ohledu je, zvlášť u nácviku “chození na velkou”, stále možné potkat se u rodičů s názorem, že příčinou problémů je to, že se dítě stydí vykonávat potřebu na veřejnosti, kterou byť tvoří jen jeho rodiče. Stud je ale poměrně komplikovaný myšlenkový proces, do kterého batole hned tak nedoroste a u mnoha jiných věcí je zjevné, že se nestydí vůbec za nic z toho, co dělá nebo cítí a jak to projevuje. Dítě v této chvíli spíš potřebuje nebýt rušeno a proto se může snažit vmáčknout do nějakého klidného koutku. A jakmile si vtiskne nějakou svoji rutinu, bude se jí jen neochotně vzdávat.

Maminky, které zpraktikovaly BKM, budou mít v čase, kdy se obvykle začíná s odkládáním plenek už větší část práce za sebou. Jejich dítě už bude velmi pravděpodobně téměř samostatné v chození na velkou a čůrání nějak zvládnou i když plenky nečekaně dojdou.

Komunikujme s dětmi o všem, co se v jejich životě děje, nejen o čůrání. Mluvme přímo s ním, ne kolem nich, dívejme se jim při tom do očí a čekejme trpělivě na jejich reakci, i když se na to zdají být ještě malé. Protože nejsou. Až přijde v jejich životě chvíle, kdy bude důležité aby nám řekly, co je trápí, nebudou se stydět a udělají to.